Objev RS

09.04.2014 16:42

O tom, kdy poprvé v historii se roztroušená skleróza vyskytla, existují jen dohady. Za vůbec prvního možného pacienta je označována Holanďanka Lidwina von Schiedam (1380-1433), která onemocněla v zimě na přelomu let 1395-96, kdy jí bylo teprve 15 let, ovšem rychle se zotavila. V únoru 1396 ji ale kamarádi zlákali k bruslení na jednom z říčních kanálů, kde si při pádu zlomila několik žeber. Zřejmě právě to se stalo spouštěčem celé kaskády zdravotních problémů. Zrakových obtíží i omezené hybnosti se Lidwina údajně zbavila po sedmi dnech modliteb (později byla tato jeptiška sama svatořečena, protože svůj život zasvětila právě nemocným). Ovšem následovalo dlouhých 38 let, kdy se období dočasných zlepšení zdravotního stavu střídala se zhoršováním, o čemž se naštěstí dochovaly záznamy. Současné znalosti příznaků RS - oslepnutí, bolesti hlavy, problematická chůze, ochrnutí končetin, nesnesitelné bolesti a křeče, střídání období úzdravy s atakami obtíží - vedou k domněnce, že právě tato žena, která je dnes označována za Patronku všech bruslařů, mohla mít roztroušenou sklerózu. Její kosti byly objeveny v roce 1947 a o deset let později podrobeny důkladnému laboratornímu výzkumu na Univerzitě v Leidenu. Ten potvrdil, že žena musela mít ochrnuté obě nohy a zřejmě i pravou paži.

Nicméně obyvatelé zemí severní Evropy, kde je výskyt RS nejvyšší na světě, poukazují na norské ságy, ve kterých lze údajně vyčíst první náznaky obtíží podobných RS. Třeba sága o biskupovi Thorlakovi popisuje ženu, která se jmenovala Halldora, a v letech 1193-1198 ji sužovala opakovaná, byť přechodná ochrnutí. Nelze samozřejmě s jistotou říci, že šlo právě o RS, ale na jejím příběhu je možné demonstrovat, že příznaky připomínající nynější RS nebyly na Islandu na konci 12. století neznámé.

Významným příspěvkem pro studium různých onemocnění se stala bohatě ilustrovaná kniha de Fabrica, kterou v sedmi svazcích vydal v roce 1543 v Bruselu profesor medicíny Andreas Vesalius (1514–1564). Byl prvním, kdo odborné veřenosti poskytl
přesný popis a zobrazení lidského mozku.

O 120 let později, konkrétně v roce 1664, odkazoval na jeho nauku o nervech britský lékař Thomas Willis (1621-1675), který se věnoval zejména anatomii mozku, nervového systému a svalů, a jako vůbec první zavedl v medicíně termín neurologie.

Ale do lékařské literatury se roztroušená skleróza dostala až po roce 1820. První písemný záznam o nemoci podobné RS nacházíme v denícíchu sira Augusta Frederika D´Este (1794-1848), vnuka britského krále George III. a bratrance pozdější královny Viktorie. Ten sice vyrůstal v Británii, ale mimo královský dvůr a bez svého otce - prince Augusta Frederika, vévody ze Sussexu, jež byl svým královským otcem odvržen - kvůli tajnému a královským rozhodnutím anulovanému sňatku s Lady Augustou Murray musel vévoda ze Sussexu z příkazu anglického krále žít mimo Evropu. O malém Augustovi, který se z tohoto vztahu narodil, je známo například to, že onemocněl spalničkami až ve svých 14 letech, což bylo i na tehdejší dobu velmi pozdě. Nedlouho poté, ještě před publikováním prvních odborných textů o nové metodě, podstoupil jedno z prvních očkování proti neštovicím. Přestože v dospělosti sloužil Augustus u Královských střelců, královský dvůr jej nikdy nepřijal, dočkal se pouze rytířského titulu. Nemoc podobná RS u něj vypukla v jeho 28 letech, krátce po pohřbu blízkého příbuzného v prosinci 1822. K Augustovým prvním obtížím patřila retrobulbární neuritida - tedy zánět očního nervu - což si mladý muž vysvětloval jako následek toho, že při smutečním obřadu potlačoval slzy. Z první epizody RS se sice i bez léčby plně uzdravil, ovšem o čtyři roky později si do deníku zapsal další potíže se zrakem. Později následovaly zdravotní obtíže spojené se závratěmi, brněním a slabostí končetin, necitlivostí, problematickou chůzí, inkontinencí, erektilní dysfunkcí, bolestivými křečemi a depresemi - což všechno jsou nyní dobře známé projevy RS. Zpočátku se Augustus léčil jízdou na koni, což byla tehdy velmi rozšířená léčebná metoda, užíval kapky kozlíku lékařského a podstupoval bylinné koupele. Lékaři mu dávali také horké zábaly, strychnin, afrodiziakum Španělské mušky a mj. si vyzkoušel i velmi populární novou metodu - vodoléčbu v čerstvě založeném sanatoriu Vincenta Preissnitze v Jeseníku (Gräfenbergu). Siru Augustovi sice RS nebyla nikdy oficiálně diagnostikována, zemřel ve věku 54 let, nicméně detailní záznamy v jeho deníku jsou dostatečně podrobným svědectvím k tomu, aby byl za RS pacienta označován alespoň posmrtně...

Další známou osobností, která pravděpodobně mohla mít roztroušenou sklerózu, je německý básník Heinrich Heine (1797-1856). Ten po své matce trpěl už od 20 let silnými migrénami, objevovaly se u něj i deprese a v jeho 35 letech (v roce 1832) mu ochrnuly dva prsty levé ruky. O dva roky později zaznamenal i vážné problémy se zrakem, kdy dokonce částečně oslepl. Tyto symptomy, provázené následnou depresí, vedly k narůstajícím neurologickým obtížím: Heine prodělal například ochrnutí lícního nervu, slabost levé paže, závratě a projevila se u něj i ztuhlost nohou. Tehdejší lékaři jej léčili např. očistnými kúrami, pobytem v lázních, dietami, podáváním jódových směsí, mastičkami, sirnými koupelemi i přikládáním pijavic. Mnozí z nich se domnívali, že jde o projevy syfilis, nemoci nikoliv neobvyklé v uměleckých kruzích. Heineho manželka nakonec všechny lékaře odehnala, věřila jedinému, jímž byl Maďar David Gruby. Zdravotní stav pacienta se ale neustále zhoršoval a Heine byl od svých 47 let zcela upoután na lůžko, v závěru svého života užíval silné dávky morfinu a opia proti bolestem a křečím...

Pokud jde o vědecké poznání, patří roztroušená skleróza k prvním onemocněním, která byla odborníky přesně popsána, jakmile do medicíny v 19. století pronikly vědecké metody. Základy poznání RS položili dva patologové, a to nezávisle na sobě. Univerzitní profesor patologické anatomie v Londýně Robert Carswell (1793-1857) publikoval své
nákresy neobvyklých lézí na míše
pitvaných těl zesnulých pacientů v roce 1838, tedy krátce předtím, než vydal podobný atlas v Paříži jiný profesor patologcké anatomie, Jean Cruveilhier (1791-1873). Přestože Francouzova práce je mimořádně cenná i tím, že kromě lézí na míše a mozku pitvaných těl popisuje její autor také klinický obraz některých později zesnulých pacientů, je Angličan Carswell pokládán za prvního vědce v historii, který po odborné stránce zaznamenal něco, co patří k RS.

Ovšem vůbec prvním, kdo popsal kognitivní a některé fyzické obtíže živých pacientů s tímto zvláštním onemocněním (zejména nystagmus), se později stal německý lékař Friedrich Theodor von Frerichs (1819-1895). Od něj také pochází označení nemoci, kde se poprvé objevuje slovo "skleróza" - Hirhsklerose (skleróza mozku).

Jeho poznatky však zůstávají ve stínu zjištění jeho vrstevníka, pařížského profesora Jean-Martina Charcota (1825-1893), který je dodnes označován za "otce neurologie". Tento výjimečný Francouz - lékař a výzkumník, který studoval odborné texty i v němčině, angličtině a italštině - ještě v letech 1855-1866 netušil, jaké onemocnění měl před sebou. Přesto anebo právě proto velmi pozorně sledoval obtíže mladé ženy, kterou zaměstnal jako hospodyni a u níž byl patrný (dnes dobře známý) mozečkový třes, což bylo něco, s čím se Charcot u neurologických pacientů nikdy předtím nesetkal. Současně s tímto symptomem dopodrobna popsal i další obtíže, které měl ve své domácnosti více než 11 let denně na očích - skandovanou řeč a abnormální pohyby očí, což porovnával s obtížemi jiných neurologických pacientů. Renomovaný neurolog vyzkoušel na pacientce v té době známou léčbu - například stimulaci elektrickým proudem, podávání strychninu (tento smrtelný jed se používal v miniaturních dávkách jako nervový stimulant), případně aplikoval injekce zlata a stříbra (osvědčily se ke zmírňování příznaků neurosyfilis). Avšak nic z toho, co pomáhalo u jiných neurologických chorob, v případě mladé ženy nezabíralo. Když pacientka, jejíž stav se postupně zhoršoval, přestala být soběstačná, zařídil hospitalizaci v nemocnici Salpetriére a po její smrti podrobil důkladnému zkoumání její mozek i míchu, kde našel to nejzajímavější a pro poznání RS nejdůležitější: specifické jizvy/plaky/léze "roztroušené" po různých místech mozku a míchy.

Charcot tak na základě poznatků výše zmíněných patologů i německého lékaře a také na základě vlastních zjistění z osmiletého působení v pařížské nemocnici Salpetriére (1862-1870) definoval zcela nové neurologické onemocnění, které nazval "sclerose en plaques". Do dějin neurologie se Charcot zapsal jako vůbec první v historii, kdo popsal klinický obraz roztroušené sklerózy. Jím definované tři příznaky nemoci - intenční třes, nystagmus a skandovaná řeč - jsou dodnes známy jako Charcotova triáda (trojice), ovšem nevyskytují se jen u RS.

Přední světoví lékaři postupně přejímali Charcotovo poznání, nikdo z nich nezpochybnil objev zcela samostatného nervového onemocnění. A tak v Británii popsal tuto nemoc jako samostatnou entitu v roce 1873 Dr. Walter Moxon (1836-1886), a v USA se stali podobnými "pionýry" v roce 1871 William Alexander Hammond (1828-1900) a v roce 1878 ho následoval Dr. Edward Seguin (1812-1880). V Austrálii RS zdokumentoval  v roce 1886 Dr. James Jamieson (1840-1916). Na samém chvostu přijetí RS jako samostatné diagnózy stojí Kanada, kde publikoval v roce 1880 své poznatky William Osler (1849–1919).

I když nově definované onemocnění získalo svůj dnešní název až v roce 1955, přineslo pečlivé pozorování pacientů lékařům už před koncem 19. století dodnes platné poznatky: RS se vyskytuje častěji u žen než mužů, nemoc není přímo dědičná a projevuje se různými neurologickými příznaky.

Zpět