Další klíčové objevy

26.04.2014 16:42

Pro dnešní poznání roztroušené sklerózy (RS) byly důležité zejména tyto objevy:

1878 - Francouzský patolog a histolog Louis Ranvier (1835-1922) při studování myelinu (tuková substance obalující nervová vlákna) objevil speciální zářezy, díky kterým myelinizované nervové vlákno připomíná jakési buřtíky navlečené na šňůře. Tyto zářezy jsou pojmenovány po svém objeviteli - Ranvierovy zářezy (viz obr. na titulní straně webu Roztrouš).

1891- Nejprve pro terapeutické účely začíná používat lumbální punkci německý chirurg a internista Heinrich Irenaeus Quincke (1842-1922), který se vypuštěním části mozkomíšního moku snažil ulevit od silných bolestí hlavy převážně pacientům s tzv. hydrocefalem (vodnatá hlava). I když svou práci poprvé zveřejnil na lékařském kongresu pouhý měsíc předtím, než odborný časopis The Lancet přinesl první článek o nové metodě londýnského lékaře Waltera Essexe Wyntera (1860–1945), bývá za objevitele lumbální punkce označován právě Quincke. Tuto první techniku spočívající v proniknutí za tvrdou plenu mozkomíšní používal Wynter také ke snížení tlaku v nitrolebečním prostoru. Stalo se tak u čtyř dětských pacientů s meningitidou, kteří ale brzy zemřeli. Wynter na rozdíl o Quinckeho ještě nepoužíval jehlu, prořízl tvrdou plenu mozkovou a zavedl do otvoru trubičku, která odváděla mozkomíšní mok.

1906 - Nobelovu cenu za medicínu dostali italský patolog Dr. Camillo Golgi (1843-1926) a španělský histolog Dr. Santiago Ramon y Cajal (1852-1934), kteří zdokonalili chemikálie pužívané ke zvýraznění viditelnosti nervových buněk při pozorování pod mikroskopem.

1916 - Díky předchozímu objevu mohl skotský patolog Dr. James Dawson (1870-1927) provádět na Univerzitě v Edinburgu detailní výzkum mozků vyjmutých z těl zesnulých pacientů s chorobou, dnes známou jako roztroušená skleróza. Detailně, s nevídanou přesností a důkladností, která dodnes nebyla překonána, popsal zánět probíhající v okolí krevních cév, a také poškození myelinu.

1919 - Při eletroforéze byly v mozkomíšním moku odebíraného při lumbální punkci zjištěny jisté abnormality, typické pro RS. Lumbální punkce už tedy neslouží jen k terapeutickým účelům, stává se i důležitým diagnostickým nástrojem.

1925 - Britský elektrofyziolog Lord Edgar Douglas Adrian (1889-1977) učinil první elektrický záznam přenosu nervových impulsů a položil tak základ k dalšímu vývoji technik pro zkoumání toho, jak nervová soustava vlastně funguje. V souvislosti s tímto zjistěním bylo následně uděleno celkem šest Nobelových cen, spojených s důkazy o důležité roli myelinu při přenosu impulsů nervovými vlákny a se zjištěním, že demyelinizované nervové vlákno není takového přenosu impulsů schopno.

1928 - Při mikroskopickém zkoumání myelinu odebíraného při lumbální punkci byly objeveny oligodendrocyty, tedy buňky tvořící myelinový obal nervových vláken.

V tomto období převládal mezi lékaři názor, že RS způsobuje nějaký toxin nebo jed, který neznámým způsobem proniká do mozku. K této úvaze je vedl fakt, že zánětlivé poškození nervové tkáně v centrálním nervovém systému se při RS kumuluje v okolí krevních cév. Proto se zdálo logické, že spouštěč onemocnění je v organismu roznášen právě krevním řečištěm.

1935 - Americký bakteriolog a virolog Dr. Thomas Rivers (1888-1962) prokázal na Rockefellerově institutu v New Yorku, že nemoc podobnou RS nezpůsobují viry, ale buňky imunitního systému. Učinil tak poměrně jednoduchým způsobem - za velmi přísných laboratorních podmínek vpravil do těla laboratorních zvířat injekčně myelin, který prokazatelně neobsahoval žádné viry. Dokázal tak stimulovat imunitní systém zvířat, aby svou přehnanou reakcí začal napadat vlastní organismus zvířete.

Dr. Rivers tak vlastně položil základ dnes uznávané teorie, že na RS se významně podílí imunitní systém. Ovšem ve 30. letech minulého století jeho kolegové podobné úvahy zcela přehlíželi, drtivá většina lékařů se soustředila na výzkum různých toxinů a virů jako možné příčiny RS. Tyto teorie později vystřídal názor, že RS je spíše problém oběhového systému. Jeho zastánci vycházeli z poznání v laboratořích, podle kterého myelin odumíral u některých zvířat, jimž výzkumníci blokovali zásobování mozku krví. Ve výzkumu RS nastala éra zkoumání účinku léků na ředění krve a také léků na rozšíření cév. Někdy se lékaři uchylovali i k léčbě RS pomocí rentgenového snímkování, což ovšem nemělo žádnou oporu v případném vlivu na nemoc, spíš to souviselo s nadšením vědců pro medicínskou novinku v podobě rentgenu.

Při výzkumu vakcín byl objeven tzv. zvířecí model RS, na němž lze zkoumat toto onemocnění bezpečněji než na lidech. Vědci přitom vycházeli ze známého faktu, že nemoc podobná RS často vzniká u lidí očkovaných proti virovým onemocněním, zejména proti vzteklině. Předpokládali, že se tak děje proto, že virus obsažený ve vakcíně nebyl zcela deaktivován. Zvířecí model RS získal název EAE - experimentální alergická encefalomyelitida - a později se stal důležitou součástí výzkumu a léčby RS.

1936 - R.M. Brickner publikoval 29stránkový seznam všech do té doby používaných terapií u RS.

1943 - Vědci popsali přesné složení myelinu, který tvoří ochranný obal nervových vláken.

1945 - 1. května se v deníku The New York Times objevil tento inzerát: "Roztroušená skleróza. Kdo jste se zotavili, ozvěte se pacientovi." Podala ho slečna Sylvia Lawry, jejíž bratr měl roztroušenou sklerózu a ona vnímala silnou potřebu dát rámec organizované pomoci těmto pacientům. Stala se tak vlastně zakladatelkou americké National Multiple Sclerosis Society (1945) a později i mezinárodní Multiple Sclerosis International Federation (1966) , které se staly mj. významným hybateli organizace a financování výzkumu RS, její léčby a také péče o tyto pacienty.

1948 - Americký biochemik Elvin Kabat (1914-2000), jehož rodiče pocházeli z východní Evropy a své příjmení Kabatniček si změnili po příchodu do USA až v roce 1908, popsal při studiu protilátek na Columbia University jako vůbec první vědec to, že se bílkoviny v mozkomíšním moku RS pacientů při speciálním laboratorním vyšetření seskupují do zvláštních řetězců, nyní dobře známých oligoklonálních pruhů.
Byl to výrazný posun nejen pro dodnes používanou diagnostiku RS, ale také základ nynějšího pohledu na RS jako onemocnění související s imunitním systémem.

1951 - Neurologové začínají při atakách onemocnění používat injekce ACTH (adrenokortikotropní hormon), aby stimulovali produkci vlastního protizánětlivého hormonu kortisonu v organismu, což vede k rychlejšímu odeznění obtíží.

1955 - Konec diskusí o potřebě jednotně pojmenovat toto závažné neurologické onemocnění nastal poté, co byla publikována monografie Multiple Slerosis (česky: roztroušená skleróza). Lékaři po celém světě od té doby používají pro tuto nemoc jeden název. Autory monografie byli Douglas McAlpine (1890-1981), Nigel Compston (1918-1986) a Charles Lumsden (1913-1974).

1957 - Britský bakteriolg Alick Isaacs (1921-1967) a švýcarský mikrobiolog Jean Lindenmann (1924) objevili interferony. Stalo se tak při výzkumu působení aktivovaných a neaktivovaných virů v organismu.

60. léta  - U zvířecího modelu nemoci (EAE) a také u RS samotné bylo zjištěno, že jeden sub-typ bílých krvinek, tzv. B-lymfocyty, produkuje bílkovinu, jež v organismu likviduje nejen viry, ale poškozuje i základní bílkovinu myelinu. To se stalo základem dodnes platné autoimunitní teorie, tedy toho, že imunitní systém z dosud neznámých příčin poškozuje myelin (ochranný obal nervových vláken).

1965 - Perier a Gregoire zveřejnili výsledky pozorování myelinu pod elektronovým mikroskopem. Zjištění, že nervová vlákna (axony) jsou u RS buď plně anebo částečně obalená myelinem, pokládali vědci za průkaz remyelinizace.

1965 - Byla definována vůbec tzv. Schumacherova kritéria, určující potřebné znaky k tomu, aby lékaři mohli stanovit diagnózu RS.

1969 - Lékaři provedli vůbec první kontrolovanou (srovnávanou s placebovou skupinou) a úspěšnou klinickou zkoušku léku podávaného RS pacientům. Ti z nich, kdo při atace dostávali injekce ACTH do svalu, se z ataky zotavovali rychleji než ti, jimž lékaři podávali stejnou cestou jen neúčinné placebo. ACTH je adrenokortikotropní hormon, jde vlastně o předchůdce dodnes používaných kortikosteroidů.

1970 - Izraelští vědci při studiu zvířecího modelu RS (tzv. EAE) v laboratořích náhodně objevili, že to, co by mělo u zvířat vyvolávat EAE, je naopak před nemocí chrání, a na tomto základě vzápětí syntetizovali kopolymer1 (na bázi čtyř aminokyselin základní myelinové bílkoviny). Je to nyní známý glatiramer acetát, účinná látka léku Copaxone, který byl ovšem schválen k používání až v roce 1996.

1972 - Neurolog Ian McDonald a Martin Halliday představili odborné veřejnosti novou diagnostickou, neinvazivní metodu - zrakové evokované potenciály (VEP).

1978 - Lékaři poprvé použili počítačovou tomografii (CT) k zobrazení lézí na mozku pacientů. V roce 1979 byla za tento objev udělena Nobelova cena. K diagnostice se o něco později začalo používat i vyšetření zvané "evokované potenciály" (měří funkčnost očního nervu).

1980 - Výzkumníci potvrzují, že kortison (steroidní hormon kůry nadledvin), který patří mezi glukokortikoidy, má protizánětlivý efekt a tudíž dokáže u RS dobře potlačovat vzplanuvší zánět (ataku).

1981 - Dr. Ian R. Young (1932) publikoval v Británii odborný text o prvním pacientovi s RS, u kterého použil novou zobrazovací technikou - magnetickou rezonanci
Snímky MRI byly nesrovnale přesnější než evokované potenciály nebo CT,
a proto MRI zpočátku umožnila lepší diagnostiku. O pár let později poskytla také důkazy, že RS je stále aktivní i v době, kdy její symptomy dočasně odezní.

1983 - Aby lékaři mohli co nejpřesněji popsat stupeň postižení pacientů, sestavil neuroepidemiolog John F. Kurtzke stupnici od 1 do 10, která alespoň orientačně určuje, do jaké míry RS konkrétního pacienta omezuje. Tato Kurtzkeho škála se v neurologii používá dodnes, i když samozřejmě v upravené verzi, odpovídající nejnovějším poznatkům vědy.

1983 - Ke stanovení diagnózy RS byla zavedena tzv. Poserova kritéria, která nově zahrnovala také průkaz oligoklonálních pruhů při vyšetření mozkomíšního moku odebíraného pacientům lumbální punkcí.

1986 - Americký radiolog Robert I. Grossmann vylepšil zobrazovací techniku MRI tím, že docílil zvýraznění aktivních zánětlivých ložisek, pokud je při MRI pacientovi do žíly aplikována kontrastní látka (konkrétně gadolinium). Díky tomuto objevu mohou lékaři dobře sledovat úspěšnost léčby RS, podávání gadolinia se stalo důležitou součástí klinických zkoušek.

1993 - FDA (Food and Drug Administration - úřad schvalující potraviny a léčiva) schválila vůbec první lék schopný u některých pacientů ovlivnit průběh RS - Betaferon (interferon beta 1b). Není bez zajímavosti na tomto místě připomenout, že interferony beta byly v lidském organismu detekovány už v roce 1957, a že trvalo plných 36 let, než se ze slibné substance stalo léčivo. Do té doby nevyléčitelná choroba se tak konečně stala léčitelnou.

1996 - Regulační orgány schválily dva další léky - nejprve Avonex (interferon beta 1a) a koncem roku také Copaxone.

1998 - Licenci získal další interferon beta 1a - Rebif.

1999 - FDA schválila první lék pro pacienty se sekundárně progresivním průběhem onemocnění - Novantrone (účinná látka mitoxantron).

2001 - K diagnostice RS byla zavedena McDonaldova kritéria, která nově zahrnula i nález na MRI. V současnosti se používá inovovaná verze McDonaldových kritérií z roku 2010.

2004 - Na trh se dostal první ze zcela nové řady léků na bázi tzv. monoklonálních protilátek - Tysabri (účinná látka natalizumab).

2009 - Farmaceutická firma koupila práva od původního výrobce a se souhlasem FDA uvedla na trh lék Betaferon pod jiným názvem Extavia (účinná látka interferon beta 1b).

2009 - Italský cévní chirurg Paolo Zamboni publikoval svá zjištění, že pacienti s RS mívají patologicky zúženou krční a/nebo hrudní žílu (jugular a/nebo azygos), které odvádějí krev z mozku, což by mohlo mít souvislost s jejich obtížemi. Na své nemocné manželce úspěšně vyzkoušel zákrok spočívající v rozšíření těchto cév, aby krev z mozku odtékala obvyklým způsobem. Zákrok, prováděný s pomocí katetru zavedeného tříselní žilou, označil jako "liberation procedure" - tedy "osvobozující zákrok", přičemž samotný patologický jev nese název CCSVI - chronická nedostatečnost mozkomíšních žil. Některé další klinické zkoušky jiných autorů však ukázaly, že toto zúžení se sice skutečně častěji vyskytuje u RS, ale lze je v menší míře detekovat také u pacientů s jinými neurologickými diagnózami a rovněž se vyskytuje u zcela zdravých jedinců.

I to je příčinou, proč odborná neurologická veřejnost teorii CCSVI i zákroky odmítá, stejně jako se nechce podílet na výzkumu, který je nyní pouze v rukou cévních chirurgů, postrádajících potřebné znalosti z neurologie. Podobnost takového přístupu se situací v roce 1935, kdy neurologové zahledění do teorie virové infekce ignorovali informace o zapojení imunitního systému v patologii RS, je jistě zcela náhodná.

2010 - Pacienti se dočkali prvního tabletkového léku Gilenya (účinná látka fingolimod), který je schopen ovlivnit RS.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpět